Tomáš Potěšil

Již delší se tomuto blogu nedostávalo žádných článků ze života jeho autora, což některým možná vadilo, jiným možná ne, ale tímto článkem bych si chtěl trochu napravit reputaci, i když vás to třeba vůbec nebude zajímat.

Ačkoliv nadpis nemluví zrovna jednoznačně tak těm, kteří mě trochu více sledují, mohlo dojít, že jsem se přestěhoval. A nepřestěhoval jsem se sám, ale s mou krásnou a chytrou přítelkyní, která se momentálně (v době psaní tohoto článku) pilně vzdělává na Univerzitě Karlově.

Se svou přítelkyní jsem více než rok a půl a donedávna nás dělilo více než 100 (slovy „sto“) kilometrů. Do toho jsme chodili do školy (samozřejmě každý v okolí svého bydliště), což mělo za následek vídání se o víkendech, prázdninách, státních svátcích, atd… Věřte, že to nebylo vůbec jednoduché, ba naopak, bylo to velice složité.

Po úspěšném složení maturitní zkoušky (Máte maturitní zkoušku?) jsme začali uvažovat o společném bydlení. K tomu nám chybělo především jedno – peníze. Jsem sice velice úspěšný podnikatel (na některé podnikatele bohužel nemám), ale na vlastní byt jsme neměli. A tak následovalo hledání zaměstnání (především mě, neboť přítelkyně studuje a ještě nějaký ten pátek studovat bude). Začal jsem hledat. Shodou okolností se mi ozvala pražská firma, že by nejspíše měla zájem o spolupráci (referencemi mi byl tento blog a má DJ Wich fanpage na Facebooku, díky kterým si mě našli. Vlastně to bylo složitější.). A tak následoval pracovní pohovor, na jehož základě mě přijali. Mám plat, který si zasloužím, ale ve Ferrari po Praze nejezdím, ale brzy snad budu.

Když jsem měl jisté zaměstnání, následovalo hledání bytu. Rada: Až si budete shánět vlastní bydlení, nemusíte shánět rok, půl roku, ani měsíc předem (pokud nebydlíte v nějakém zapadákově), neboť nouze o byty není. První cesta směřovala do bytu v panelovém domě v devátém poschodí. Po jeho návštěvě jsme si vše promysleli a nakonec jsme se na byt vy… kašlali a šli hledat jinam. Ještě ten den jsem našel hezký a vybavený byt, který se nám líbil a ještě ten den (ukázalo se, že jsou i lidé pracující v neděli) jsme se šli do bytu podívat. Byli jsme spokojeni, a tak jsme sjednali schůzku, zaplatili první peníze a tím si byt zajistili. O necelý týden později byl byt náš.

Nyní z něho píšu tento článek. Vlastně tu ani nemáme internet (jsme připojení pomocí mobilního internetu od O2, který mi zapůjčili v práci, za což jim děkuji), televizi a pračku. My vlastně ani nemáme vymalováno. No to jsou mi věci. Koupím 80 kg barvy a vymalujeme. Ne, raději 90 kg, kdyby to nestačilo.

Resumé: Nemáme nijak obrovský byt, ale milujeme se. O víkendu nás čeká malování a dokupování posledních životně důležitých věcí a budeme hotovi. Protočil jsem za tu dobu hodně peněz. Co si budeme povídat, vy jste tolik nikdy pohromadě neviděli!

Jo a ještě jedna historka, která se mi povedla hned první den: Zamkl jsem balkonové dveře, a tak se nedostaneme na balkon, neboť od něho nemáme klíč. Vlastně ten klíč nemá nikdo, a tak čekáme, co se bude dít, zatímco nám sem mírně profukuje. Měli by nám přijet vyměnit kliku, ale to je v režii paní majitelky.

Jo a ještě něco: Až budete někomu něco nabízet, či s někým jen komunikovat, dbejte na to, abyste vystupovali zdvořile a seriózně. Hned, jak jsem kontaktoval pána z realitní kanceláře, věděl jsem, že ten byt bude náš.

P.S.: Pokud se vám zdá, že si jsou některé údaje/fráze/žblepty s něčím podobné, tak se vám to opravdu jen zdá. Já nic jiného, kromě svého blogu, samozřejmě, nečtu, a tak je to prakticky nemožné.